The Anatomy of Pain (02)

29. srpna 2013 v 16:31 | Lena Flare |  The Anatomy of Pain

Kapitola 2.
.......................................................................................................................................................
Den utekl rychle. Možná až moc. Musela jsem si jít brzy lehnout, což jsem trochu protestovala, protože jsem byla zvyklá na dlouhé ponocování s knížkou v ruce. Ne, že bych byla vášnivým čtenářem, ale ráda jsem se ocitala v jiném světě, než je ten realistický.
Problém byl, že jsem nemohla usnout. Z nekonečného převalování se v posteli jsem se nakonec posadila na posteli a pohlédla na okno, odkud se do pokoje dostával malý zdroj světla z pouličních lamp. Mohly být tak dvě ráno.
Pohled mi zabloudil na zem, kde se rozvalovaly teplé chlupaté ponožky. Popadla jsem se do rukou a nasadila si je. Chvíli jsem ještě stále nepřítomně seděla na posteli a nejspíš čekala na příchod apokalypsy, ale poté jsem se nakonec vykopala z vyhřátého místa do chladnější části k oknu.
Sedla jsem si na vychladlý parapet a dívala se na krásnou temnou podzimní atmosféru nočního města. Bylo slyšet, jak venku hvízdá vítr, jak si pohrává se stromy, které opadávají. Milovala jsem podzim. Bylo to to nejhezčí období roku.
U okna jsem strávila asi hodinu, jen pozorováním okolí, ztracená ve vlastních myšlenkách. Byla jsem si nejistá tím, jak zapadnu. Stýskalo se mi trochu po starých přátelích, které jsem byla nucena opustit. Něco mi říkalo, že tohle město bude v něčem odlišné. Mé podvědomí totiž nikdy nelhalo. Opustila jsem od naivních představ a opět si šla lehnout do postele. Nanedlouho po tom jsem konečně usnula.


Ráno mě vzbudil hysterický budík ohlašující můj první školní den. Okamžitě jsem se ho snažila vypnout, ale povedlo se mi to až na druhý pokus. Pořád jsem byla nepříčetná svému okolí, za to, že jsem musela v tak nelidskou dobu vstávat.
Když jsem nabrala trochu odvahy se konečně zvednout a jít se připravit, mohlo uplynout zhruba pět minut. "Tak, čím mám dnes zaujmout?" ptala jsem se sama sebe, když jsem se dívala do skříně na hromadu oblečení. Popadla jsem bílé triko s lebkou, na něj hodila černobílou mikinu Bring Me The Horizon a k úzkým černým džínsům jsem zvolila stříbrný pyramidový rockový pásek. Chtěla jsem vypadat svá. Doufala jsem, že to ostatní přijmou.
V celém domě bylo hromové ticho, máma odjela už brzy ráno do práce. Více či méně, od této chvíle jí neuvidím tak často, jako tomu bylo dřív. Měla opravdu hodně práce.
Do tašky přes rameno jsem si vzala něco maličkého k jídlu, z kuchyňské linky jsem si do ruky vzala předem připravený čaj v termosce a mohla se vypravit. Málem bych zapomněla, na stole jsem si musela vzít plánek, kudy se dostat do školy.
Chvíli jsem na to s nejistotou koukala, ale poté jsem uznala, že těch pár bloků pěšky mě zabít nemůže. Maximálně kdyby mě přejel autobus, ale to se asi nestane.

Zašklebila jsem se při té nehezké představě, že by mě sbírali z předního skla autobusu a vypravila se z domu. Ulicí se linula nepříjemná ranní mlha s trochou jinovatky. Do uší jsem si nasadila sluchátka a vyšla vstříc nové poznávací akci.
V tašce jsem našla poloprázdnou krabičku cigaret Marlboro. To jsem se asi nepřiznala, že kouřím. Není to zas tak dlouho, možná rok. Máma o tom věděla, nelíbilo se jí to, ale řekla mi, že je to můj život a že si ho ničím sama. Zapálila jsem si a hned se mi šlo líp.
Míjela jsem paní, které mohlo být odhadem tak čtyřicet let, jak venčí své dva psy. Jeden byl větší, černý, vypadal jak belgický ovčák a ten druhý byl zas malý trojbarevný kokršpaněl.

Po silnici projelo sotva pár aut. Mrtvolné město. Připomnělo mi to seriál The Walking Dead, kde hlavní postava vyjde na ulici a nikde nikdo. Teprve až po nějaké době uvidí, co se ve městě nachází. Musela jsem se sama pro sebe zahihňat, neboť moje představy byly vskutku velmi bizarní.
Pár metrů před sebou jsem uviděla první studenty, kteří mířili stejným směrem jako já. Asi už budu blízko. A přece. Za dalším blokem, který jsem úspěšně překonala bez jakékoliv srážky s dopravním prostředkem, se nacházela ona velká budova, kde se hromadily zástupy studentů. Nervózně jsem polkla.
Přišla jsem blíž a připadala si až moc divně. Lidi se tu už znali, jedině já tu nenacházela žádného ze svých přátel. Ti se nacházeli kolik stovek kilometrů ve městě z dřívějška.

U budovy stál ten hlouček holek, který jsem včera potkala ve městě. Z toho, co jsem zaslechla, se zrovna asi bavily o nějakém úžasném klukovi z vyššího ročníku. Modlila jsem se, ať tohle nejsou mé spolužačky. "Děláš si prdel," řekla jsem tiše, když se jedna z nich více otočila a na triku jsem uviděla znak The Ramones. Asi jsem neudělala moc dobře, bylo to slyšet. Najednou se na mě otočila, trochu podrážděně, stejně tak jako její kamarádky. Zazvonilo. Nervózně jsem si sáhla na popruh u tašky a stiskla jej. Chtěla jsem se vydat do školy, zbavit se těchto parazitů ale ona slečinka mě chytla za rukáv. "Máš se mnou nějaký problém?" Nasucho jsem polkla a vytrhla jsem se jí ze sevření. "Jo, asi mám," vyštěkla jsem jí do obličeje a poté se otočila a odešla. Jediné, co jsem poté slyšela, byla věta - "S námi si moc nezahrávej, slečinko!"
Jinak se mě nikdo moc nevšímal, připadala jsem si neviditelně. S námahou jsem se musela probrat celou školní chodbou, abych se dostavila k sekretářce pro rozvrh a plánek školy. V tu chvíli jsem si říkala - proč.
Po náročné strkanici jsem se konečně objevila v kanceláři, kde pobíhala zaneprázdněná sekretářka. Odkašlala jsem si. "Dobrý den," dodala jsem. Sekretářka na mě sekundu hodila pohled, avšak hned se opět otočila k šuplíku, kde nejspíš hledala nějaké dokumenty. "Chvilinku, zlatíčko," oznámila a vytáhla štos papírů. "Tak, copak potřebuješ?" zeptala se. Nervózně jsem jí podala složku papírů o mém předchozím studiu na základní škole a dodala - "Přistěhovali jsme se a já bych potřebovala vědět, kam mám jít." Sekretářka na to chvíli koukala, poté se opět otočila zády ke mně a z dalšího šuplíku vytáhla plánek školy a rozvrh prvního ročníku. "Vydej se po chodbě doleva, vyjdi do prvního patra a tvoje kmenová třída se nachází uprostřed. Ještě něco?" Zakroutila jsem hlavou, že ne, poděkovala a opět se vydala na zdlouhavou cestu davem. Díky bohu, teď už to bylo o něco klidnější.

Když jsem přišla do třídy, všechna místa se zdála býti obsazená. Tedy, až na pár výjimek. V řadě u okna, byla to třetí lavice od katedry, bylo volno. Rychle jsem se tam vydala a položila tam svou tašku. Otočil se na mě jeden vysoký mohutnější kluk "Ano no tak bejby, nevidíš, že tu je plno? Běž jinam," odpálkoval mě a já se kousla do rtu. Ohlédla jsem se a hledala jakoukoliv jinou příležitost.
Mou bezradnost zpozoroval jistý kluk v zadní lavici. "Hej, tady je volné místo," okřikl mě a já v něm poznala toho kluka ze včerejška. "Ahoj," pozdravila jsem ho a přidala úsměv. "Vidím, že seš celkem bezradná. Klidně si sedni vedle mě, je tu volno." Pronesl a sundal z židle svou tašku. S knedlíkem v krku jsem mu vyjádřila své díky.
Sedla jsem si vedle něj a podívala se na toho kluka, který mě odpálkoval. Zašklebil se na mě a otočil se k partičce podobných kluků. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se toho neznámého. "Phill. A ty jsi?" Oh, v tu chvíli jsem pomalu ani nevěděla, jak se jmenuju. "Alexandra, ale všichni mi říkají Alex." O pár sekund později, jako naschvál, zazvonilo. Stiskla jsem ruce v pěst a postavila se, stejně jako ostatní. Do třídy vešla učitelka, krátkovlasá bruneta, ve středním věku, mohlo jí být tak 40. Její obličej byl poznamenán vráskami, tmavé oči měla schované za moderními brýlemi s hranatými obroučkami. Podle jejího včasného vtržení do třídy, doprovázeného lehkým klapotem podpatků, by se dalo říci, že je to precizní žena s nevelkou tolerancí na pozdní příchody. Vypadala přísně.
"Třído, posaďte se," pronesla, když si na katedru položila třídní knihu a sedla si. Pár minut se věnovala třídnictví, počítáním přítomných žáků, čehož si většina třídy pomalu ani nevšímala a pak se najednou pohledem projela po mém skleslém obličeji. "Sice to není dlouho, co začala škola, ale i tak bych tu měla se vší úctou přivítat novou žačku, Alexandru. Alexandro, můžeš se postavit a představit se nám?" Zajíkla jsem se a na její příkaz jsem se postavila v lavici.

"Eh, jmenuji se Alexandra Steel, je mi 15 a ani ne před týdnem jsme se přistěhovali s mámou z Pensylvánie z Baltimoru. Baví mě čtení a focení." zamyslela jsem se, co bych tak ještě řekla, ale učitelka na mě kývla, že si můžu sednout. Třída stejně nejevila zájem mé přítomnosti.
Minuty ubíhaly, ale pomalu. Vytrhla jsem jeden z papírů ze sešitu, kam jsem si zapisovala ty nejdůležitější poznámky, a začala si něco čmárat. Něco ve stylu jednorožce s dračími křídly. Phill se na mě otočil. "Jéé, to je hezké," řekl potichu. Posunula jsem papír po lavici, aby se na to mohl důkladněji podívat. Usmál se na mě. Měl vskutku příjemný tón hlasu. A upoutávala mě jeho tvář. Měl kratší hnědé vlasy, které se ke konci trochu vlněny, tlustší hnědé obočí, které dodávalo kontrast světle oříškovým očím. Jeho nos byl trošičku špičatější, zato ústa byla poměrně nevýrazná, ne tak plná, jako ty moje. A co víc se mi na něm líbilo, byly jeho typická rozšířená ramena. Když jsem si to tak uvědomila, nemohl být o mnoho starší než já - v čemž mě hned po otázce utvrdil, že mu bylo čerstvých patnáct let. Ale i přesto vypadal o něco starší.

Čas se v této budově zdál pozastavený, jako kdyby tu vůbec neexistoval. Minuta se táhla za další zdlouhavou minutou a pak nastal konec výuky. Musela jsem to vydržet sedm hodin a konečně, byl konec. Když naposledy zazvonilo, vydala jsem se v chodbě směrem doleva, což bylo špatně. "Hej, kam jdeš?" ozval se Phill. "Šatny jsou tímhle směrem," ukázal na druhou stranu a opět se na mě usmál. Myslím, že my dva budeme kamarádi. "Myslím, že budeš potřebovat trochu pomoct s orientací ve škole," zašklebil se. Šli jsme bok po boku chodbou a konečně jsme se dostali do šaten. Dala jsem si tam nějaké z učebnic, které budu následující týden potřebovat. Najednou se u mě objevil Phill. "Nechceš se projít po škole? Já jen, že nějak nepospíchám a udělalo by mi radost, kdybych tě tu mohl trochu provést." Zmateně jsem zamrkala, jestli si nedělá srandu. Chce jít se mnou ven? Zazubila jsem se, "Proč ne, ráda bych to tu poznala." Odpověděla jsem. Zavřela jsem skříňku a vydala se za ním. Procházeli jsme chodbou, když v tom se k Phillovi přihnala jedna dlouhovlasá blonďatá holka. "Phille!" Okřikla ho a zavalila ho do medvědího objetí.
Vypadala na typickou holku, která se řídí módními trendy. Měla hezké pilotky, jakousi šedou šálu, k níž jí ladil vínový svetřík sladěný s černou koženou bundou a velkou černou kabelkou. Byla jsem zaražená. "Ah, Glorie, tady jsi. Kde si dneska byla? Jo, eh… tohle je Alex. Chodí se námi do třídy." Řekl, když ho konečně pustila ke slovu. Teprve teď se na mě podívala. "Ahoj, jsem Gloria. Těší mě." Pronesla mile a usmála se. "Musela jsem k doktorovi a potom jsem se trošku ulila, však mě znáš," zašklebila se a zachichotala. "Kam razíte?" optala se ještě a já už si myslela, že jsem potkala právě toho nejupovídanějšího člověka v tomhle městě.
"Do města, ukázat jí krásu tohohle městečka, zrovna se přistěhovala, že?" drcnul do mě Phill a popohnal nás obě ke vchodu, kde bylo málo lidí.

Začínala jsem být klidnější. Nervozita mě pomalu opouštěla a já nabývala dojmu, že si mě začali alespoň trochu všímat dva lidé. "Klidně se můžeš přidat, jestli to Phillovi nevadí?" navrhla jsem, protože jsem myslela, že by to byl dobrý nápad. Phill trochu poklesle pozvedl ramena. Bylo na něm vidět, že by byl asi radši se mnou sám. Gloria se podívala na mobil. "Hmm, trochu času bych snad měla. Musíme ti rozhodně ukázat tu božskou kavárnu na náměstí, tam se ti bude líbit," mrkla na mě a popadla mě za ruku. Na to sem byla trochu nepřipravená, byla jsem plachý typ, co se nerad dotýká cizích lidí. Asi se s tím budu muset naučit žít.

A tak jsme vyrazili. Cesta nebyla až tak dlouhá, až na Gloriino neustálé žvatlání o ničem. Trochu mi to vadilo, ale pokud jsem tu chtěla alespoň trochu zapadnout, nezbývalo mi nic jiného, než to poslouchat.
V dopolední době se na náměstí nacházelo poměrně víc lidí, než časně z rána. Maminky s kočárky, malí školáci chodící domů, občas se tu proběhl nějaký pejskař se svým parťákem… a jako třešnička na dortu, jsme tu byli my tři. Kavárna byla vskutku nepřehlédnutelná. Už jen ta vůně, co se linula po náměstí, mi pozvedla náladu. Vstoupili jsme do příjemné místnosti s tmavým nábytkem a tmavě červenými sedačkami, u kterých se nacházely vše různé polštáře a doplňky. Gloria šla k pokladně jako první.
"Dobrý den, jedno kafé latté a tři muffiny. Vy si dáte co za kafe?" podívala se na nás.
"Já si dám cappuccino," promluvila jsem jako první. "Já taky. Takže dvakrát cappuccino, kafé latté a tři muffiny," mrkl Phill na Glorii.
Obsluha to namarkovala a Gloria to zaplatila. "Potom ti to zaplatím, to se neboj," ozvala jsem se. Gloria mi sáhla na ruku, kterou jsem měla položenou na tašce a dotkla se jí.

"Zlato, mně nic platit nemusíš, pozvala jsem tě." Řekla s úsměvem a já si připadala jako za starých časů.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama